PříznakyZdroj foto: www.stock.adobe.com
Každému z nás se už někdy stalo, že ho během pracovního dne přepadla myšlenka, zda při odchodu z domu nezapomněl vypnout sporák, zhasnout světlo nebo zamknout vchodové dveře.
Někteří si možná kvůli tomu i odskočili z práce. Nic neobvyklého alebo nenormálního.
Na světě však existují lidé, a není jich málo, které podobné myšlenky trýzní 24 hodin, 7 dnů v týdnů. Trpí obsedantně-kompulzívní poruchou.
Co je to obsedantně-kompulzivní porucha?
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD – z anglického obsessive-compulsive disorder) je duševní onemocnění. Řadíme ji k úzkostlivým poruchám, jako jsou fóbie a úzkostní stavy. Postižení trpí nutkavými, chorobně nutkavými představami (obsesemi), že se stane něco, co bude mít katastrofální následky.
Tyto myšlenky vyvolávají obrovskou úzkost a obavy, a je téměř nemožné je ignorovat. Aby se člověk vtíravých představ (obsesí) zbavil, vykonává nesmyslné pohyby a rituály, nazývané kompulze. Díky nim se však napětí sníží pouze na krátký čas, a po chvíli se celý proces opakuje.
To, jak často se tento cyklus opakuje, závisí na závažnosti OCD. Intenzita se postupem času může zvyšovat, a obavy a rituály nakonec ovládnou celý den člověka, vyřadí ho z běžného života a „odstřihnou“ od sociálních kontaktů.
Jak často vzniká obsedantně-kompulzivní choroba
Obsedantně-kompulzivní porucha patří k nejčastějším psychickým onemocněním. Trpí na ni 1,9 – 3,2 % populace, u dětí a mladých dospělých je výskyt ještě vyšší. U 60 % lidí se problém objeví před 25. rokem života, z toho u 30 % mezi 5. – 15. rokem.
Říká se, že na OCD trpěli i známé osobnosti, jako Nikola Tesla, Charles Dickens, z novodobějších např. fotbalista David Beckham.
Jak „vypadá“ obsedantně-kompulzivní porucha?
Nutkavé myšlenky přichází každý den, a to několikrát. Často vznikají v konkrétních situacích, kterým se postižený začne vyhýbat. Mohou být různého typu, ale nejčastěji se setkáváme se strachem z možného nakažení se nějakou nemocí, kterou mohl člověk s OCD „přenést“ na svoje okolí.
Aby se člověk s OCD vyhnul kontaktu s bakteriemi či viry, praktikuje „nekonečné“ očistné rituály: dlouhé a časté umývání rukou a těla, praní spodního prádla, čistění domácnosti, nucení ostatních členů rodiny do nadprůměrné hygieny. Kolotoč zbavování se mikroorganizmů postupně pohlcuje celý den, vede k podráždění a poškození pokožky, která se – paradoxně – stane vůči nákaze ještě zranitelnější.
Dalším typem obav je nesnesitelný strach ze zavinění nějaké katastrofy nebo nebezpečí, které by mohlo ohrozit druhé. Lidé neustále kontrolují, zda je všechno v pořádku – zda je zamčený dům, zda jsou vypnuté elektrické spotřebiče, zda je zatažená ruční brzda. Permanentní kontrolování nakonec pohltí celý den a znemožní vykonávání běžných aktivit.
Podstatou je, že vykonávání těchto činností pomáhá odstraňovat napětí, které plyne z nutkání. Typické jsou i další projevy:
- nesmyslné hromadění nebo uspořádávání věcí,
- nekonečné zapínání a vypínání světla,
- nahlížení za dveře,
- opakované dotýkání se těch stejných předmětů,
- nestoupání na „čáry“, když jdeme po dlážděné chodbě, chodníku.
V praxi se setkáváme i s tím, že někteří lidé trpí pouze na vtíravé myšlenky, bez následných kompulzí, tedy nevykonávají žádné činnosti, aby vytlačili obtěžující představy. Kompulze mohou být i méně nápadné: počítání čísel a věcí, opakování určitých slov, modlení se (za jakoukoliv drobnost).
Myšlenky jsou však často hrozivého charakteru, jako například potřeba někomu ublížit nebo spáchat násilný sexuální akt. Prožívání úzkosti s sebou přináší i tělesné projevy. Postižení zažívají:
- změny srdečního rytmu či krevního tlaku,
- zvýšené svalové napětí,
- nadměrné pocení,
- třes končetin,
- průjmy.
Příčiny vzniku obsedantně-kompulzivní poruchy
Jednoznačná příčina onemocnění není známá. Na vzniku a vývoji OCD se pravděpodobně podílí vícero faktorů.
Předpokládají se především problémy s přenášením informací pomocí serotoninu. Jedná se o látku, která pomáhá při přenosu nervových signálů v mozku, čímž ovlivňuje pocity štěstí a pohody, spánek či tělesnou teplotu.
Vzhledem k tomu, že se obsedantně-kompulzivní porucha obvykle objevuje u vícerých členů rodiny, do úvahy přichází í genetická predispozice. Důležitým faktorem je také výchova a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. Chybějící pocit bezpečí, resp. perfekcionistická a nadměrně kritizující výchova, vedou k pocitům nejistoty (vůči sobě i okolí), a pokud má dítě pčedpoklady na OCD, může to přispět ke vzniku nemoci.
S poruchou se totiž častěji setkáváme u perfekcionistických jedinců, kteří si dělají nadměrné starosti, nebo mají problémy s přijímáním kritiky. Rozvoj onemocnění podporuje i stresující životní styl.
Jak z kruhu “úzkost – rituál – úleva – úzkost – rituál“ ven?
Lidé s OCD si svoje nesmyslné obavy a chování uvědomují, ale nedokážou prolomit začarovaný kruh úzkosti. Bojí se nepochopení okolím a výsměchu, proto dlouhé roky nevyhledají lékaře, a trápí se osamotě. Je potřeba si uvědomit, že vy za OCD nemůžete, a bez odborné pomoci ji pravděpodobně nedostanete pod kontrolu.
Na co se připravte u lékaře
Diagnózu určuje psychiatr na základě hlubokého rozhovoru. Lékař se zaměřuje na přítomnost obsesivních a kompulzivních myšlenek a rituálů, resp. na to, zda překáží v běžném životě. Zjišťuje, jak dlouho máte příznaky, zkoumá míru úzkostí a narušení každodenních činností.
Nejen psychiatři, ale i jiní lékaři nebo zdravotní sestry mohou využít speciální pomůcku, tzv. Zohar-Fineberg obsedantně-kompulzivní screening. Ten obsahuje 5 jednoduchých otázek:
- Umýváte se často nebo často perete?
- Často kontrolujete věci, situace?
- Máte nějaké myšlenky, které vás obtěžují, a kterých byste se chtěli zbavit, ale nedaří se vám to?
- Trvá vám dlouho ukončení běžných aktivit?
- Děláte si starosti, nebo se příliš často zabýváte uspořádaností a souměrností?
V případě jedné pozitivní odpovědi je pacient doporučený ke specialistovi. Následuje detailní vyšetření a určení diagnózy.
Jak probíhá léčba obsedantně-kompulzivní poruchy
Léčba je dlouhodobá, často i celoživotní. Zahrnuje kombinaci léků a kognitivně-behaviorální terapii – psychoterapii, která je zaměřená na změnu chování a návyků.
Ukázalo se, že největší léčebný efekt mají určitá antidepresiva, zasahující do metabolismu serotoninu. A to i napříč tomu, že obsedantně-kompulzivní porucha není depresivní onemocnění.
K účinným antidepresivům patří především tzv. SSRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (citalopram, escitalopram, sertralin, paroxetin, fluvoxamin a fluoxetin). SSRI zvyšují nedostatečnou hladinu serotoninu v mozku a vedou k obnovení chemické rovnováhy. (U lidí s OCD totiž byla pozorovaná změna hladiny serotoninu na některých nervových zakončeních v mozku).
SSRI jsou většinou dobře tolerované a mají pouze minimum nežádoucích účinků, které do několika týdnů obvykle ustoupí. Setkáváme se především s poruchami v sexuální oblasti, trávicími těžkostmi a nespavostí.
Nástup účinku antidepresiv při OCD je pomalejší, než u léčby deprese. Používají se obvykle vyšší dávky. Účinnost léčby se hodnotí po tzv. akutní fázi, tedy po prvních 10 – 12 týdnech každodenního užívání léků, kdy by měly již plně působit.
Pokud pacienti nereagují na léčbu SSRI, využívají se i léčiva z jiných skupin – klomipramin a venlafaxin. Zde však hrozí více nežádoucích účinků.
Během léčby léky chodí pacienti i na psychologická sezení. Na nich jsou vystavovaní reálné úzkostné situaci bez možnosti vykonat kompulzivní akt. Takto postupně zjišťují, že i přesto, že nevyhoví svým vtíravým myšlenkám a představám, je stále všechno v pořádku.
Terapie je intenzivní, většinou se jedná o jedno sezení 1-krát týdně, v čase trvání 13 – 20 týdnů. Alternativou jsou každodenní terapeutická sezení, v čase trvání 3 týdnů.
Při lehčích formách OCD je už samotná kognitivně-behaviorální terapie dostatečná na stabilizaci pacienta, a užívání léků proto není potřeba.
A co dále?
Jestliže se objeví efekt, tzn. klesne počet a intenzita projevů onemocnění, přičemž se zvýší kvalita života, v užívání léků je nutné pokračovat 1 – 2 roky. Následuje velmi pomalé, stupňovité, několikaměsíčné vysazování léků. Postupně klesá i frekvence terapeutických sezení.
Přestože jste se úspešně přeléčili, měli byste se vyhýbat stresovým situacím, či si všímat si svého chování. Velmi důležité je poučení pacienta a jeho rodiny, jak obsedantně-kompulzivní porucha vzniká, a že se človek může naučit žít s dotěrnými myšlenkami – bez toho, aby si pomáhal různými rituály.
Potřebný je i nácvik relaxačních technik (např. autogenní trénink, Jacobsonova svalová relaxace), stop technik (slouží na „odražení“ prvotních impulzů OCD), plánování času a řešení svých problémů.
Obsedantně-kompulzivní porucha je dlouhodobé onemocnění, s obdobími zlepšení a zhoršení. Úplné vyléčení poruchy je spíše vzácné. V praxi se často setkáváme s opakovaným zhoršením zdravotního stavu, kdy je nevyhnutelný návrat k léčbě.
Napříč tomu – člověk, který má obsedantně-kompulzivní chorobu pod kontrolou, může vést stejně tak kvalitný život jako kdokoliv jiný.
Autorka je farmaceutka