Dyspraxie: Jste nešikovní? Nemotorní? Co je to porucha pohybové koordinace?

Zdroj foto: www.stock.adobe.com

Každodenní život je pro člověka s dyspraxií velký boj. Začíná ranní hygienou a oblékáním, a pokračuje do večera, dokud nejde spát.

Problémy, které tito lidé mají, pramení ze špatné pohyblivosti celého těla. Selhává jim jemná motorika, ale také prostorová a časová orientace a mnoho dalšího.

Máte problémy při řízení?

Nenaučili jste se jezdit na kole?

Všechno vám padá z rukou?

Slyšeli jste ste už o dyspraxii?

Co je to dyspraxie?

Dyspraxie patří mezi vývojové poruchy – konkrétně je to vývojová koordinační porucha. Zjednodušeně je možné říct, že se jedná o svalovou ochablost a nepružnost. Tato nešikovnost, či neobratnost, se však netýká pouze pohybových aktivit, ale také celkového vývoje osobnosti.

Zkušenosti ukazují, že dyspraxie ovlivňuje lidský život stejně, jako jiné vývojové poruchy. V případě, že je dyspraxie nesprávně diagnostikovaná v dětství, vyústí do velkých problémů v dospělosti.

Proč vzniká dyspraxie?

Jaké jsou její konkrétní projevy?

Můžeme jim nějak zabránit?

Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v následujících řádcích. Abychom však pochopili, co znamená dyspraxie, musíme si nejprve vysvětlit význam slova praxie.

Co je praxie?

Praxie je specifická lidská schopnost, která umožňuje mozku plánovat a řídit interakci s okolním světem. Spolu s vnímáním a myšlením, nám praxie umožňuje komunikaci s lidmi – je tedy důležitou podmínkou pro vystupování v každodenním životě.

To však není všechno. Jak dobře víme, mozek má na starosti plánování každého pohybu, což je také praxie. Například, když se rozhodujeme, kolik a jak dlouhé kroky musíme udělat, abychom překročili překážku na cestě, mozek to musí naplánovat.

Pokud chceme chytit míč, musíme odhadnout, v jaké je vzdálenosti, a potom sledovat dráhu a rychlost letu. Nakonec zapojíme ruce, přesně v okamžiku, kdy je míč mezi nimi. Většina z nás to dokáže udělat úplně nevědomě.

Praxie obsahuje tyto 4 komponenty:

1. Ideace: mentální vytvoření cíle pohybu.
2. Plánování pohybu: rozčlenění pohybových aktivit, které potřebujeme na dosažení cíle.
3. Pohybová koordinace: vykonání přesných pohybů.
4. Zpětná vazba: vyhodnocování výsledků – zda byla akce úspěšná, nebo ne.

Co je dyspraxie?

Dyspraxie je specifická porucha, která nám znemožňuje plánovat tak, jak bylo právě řečeno. Chybí nám na to nejen motorické zručnosti, ale také dostatečná vizualizace. Mezinárodní klasifikace onemocnění stanovuje pro dyspraxii (kód 315,4) následující kritéria:

1. Výkony v denních aktivitách, které vyžadují pohybovou koordinaci, jsou výrazně nižší, než odpovídá chronologickému věku a inteligenci. Mohou se projevovat v opožděném zvládání schopností (jako první kroky, sezení, uchopování), vypadáváním věcí z rukou, nešikovností, sportovní slabostí, neúhledným rukopisem.
2. Výkony, zmíněné v prvním bodě, výrazně narušují osvojování školních schopností a vykonávání aktivit v běžném denním životě.
3. Příčinou poruchy nejsou generalizovaná onemocnění (např. dětská mozková obrna, hemiplegie, svalová dystrofie), ani se nejedná o vývojové opoždění.

Hlavní znaky dyspraxie

Diagnostikování této poruchy v dospělém věku bývá náročné. Pro každého, kdo si myslí, že by příčinou jeho neobratnosti (či neobratnosti jeho dítěte) mohla být právě dyspraxie, uvádíme nejčastější symptomy.

V oblasti hrubé motoriky:

• opožděný pohybový vývoj v dětství,
• tendence padat, zakopávat, narážet do věcí, do lidí,
• nadbytečné pohyby rukami při běhu,
• těžkosti při delším stání, rychlá unavitelnost,
• problémy s udržením rovnováhy při ježdění na kole,
• problémy při chůzi na nerovném terénu (např. při turistice),
• špatná integrace těla na obou stranách,
• špatná koordinace oka a ruky (např. při míčových hrách),
• nedostatek citu pro rytmus (při tanci, aerobiku, pohybových cvičeních).

V oblasti jemné motoriky:

• nešikovnost při vykonávání domácích prací,
• neúhledný rukopis,
• problémy při oblékání, líčení, apod.

V oblasti myšlení, paměti, učení se:

• problémy v organizaci a plánování myšlenek,
• oslabení paměti (především krátkodobé) – zapomínání, ztrácení věcí,
• nepřesnosti ve vykonávání pohybů, při psaní, napodobování zvuků,
• problémy se soustředěním,
• neschopnost pracovat podle instrukcí (především, pokud bylo zadaných víc instrukcí),
• pomalé dokončování úloh,
• denní snění (ve smyslu – duchem nepřítomný/á).

V oblasti řeči:

• zjevné problémy v komunikaci,
• problémy při rozlišování zvuků, či při porozumění řeči v hlučném prostředí,
• nekontrolovaná rychlost a intenzita řeči,
• neschopnost vyslovovat některá slova.

V oblasti vnímání:

• přecitlivělost na světlo nebo silné zvuky,
• změny citlivosti (přecitlivělost, nebo naopak nedostatek citlivosti) – na vůně, chuť, námahu, extrémní výkyvy teplot,
• nízká citlivost, nebo naopak přecitlivělost na dotek,
• slabé uvědomování si polohy těla v prostoru – příčina narážení do předmětů, padání,
• nedostatek smyslu pro čas, rychlost, vzdálenost a váhu,
• problémy při rozlišování pravé a levé strany (v prostoru).

Příčiny vzniku dyspraxie

Příčiny jsou většinou neznámé, ale předpokladem je nezralost centrální nervové soustavy. Potvrzené jsou pouze genetické příčiny, protože dyspraxie se často vyskytuje u vícerých členů rodiny. Spouštěčem může být předčasný porod, nízká porodní váha, či nedostatek kyslíku u dítěte při porodu, ale někdy jsou to pouze dohady.

V mladším školním věku je dyspraxie častěji diagnostikovaná u chlapců – především kvůli selhávání na tělesné výchově. V dospělosti se častěji nechávají vyšetřovat ženy. Čím více komplikací máme v dětství, tím větší je riziko, že přetrvají do dospělosti.

Kromě výše zmíněných předpokladů (předčasný porod, nízká porodní váha, apod.), se odborníci shodují v tom, že koordinační problémy mohou souviset s nezdravým životem a nevhodnou výchovou dětí. Řadí sem především:

• Dlouhodobé nošení dítěte v nosítkách, či v šátcích – dítě potřebuje pro zdravý vývoj spontánní pohyb a dostatek prostoru.
• Předčasné usazování dítěte – dětské svalstvo není v prvních měsících ještě dostatečně rozvinuté, proto by rodiče neměli podporovat sezení u dítěte, které to nedokáže vlastními silami.
• Vynechání etapy lezení – tato etapa posilňuje zádové a břišní svalstvo, svaly rukou a nohou, podporuje správné zakřivení zad. Při lezení se střídají pravé a levé končetiny, což aktivizuje obě mozkové hemisféry.
• Dlouhodobé sezení před počítačem, či televizí – jednostranné zatížení svalstva, či oslabení tělesné kondice.

Dětí s dyspraxií přibývá. Dá se očekávat, že jich bude stále více.

Typy dyspraxie

Dyspraxie se nemusí u každého projevovat stejně. Je to tak i proto, že existují 3 základní typy dyspraxie. Ty se mohou vyskytovat samostatně nebo i v kombinacích.

1. Verbální dyspraxie. Člověk má těžkosti se zřetelnou výslovností. V některých situacích hlásky vyslovuje, v jiných ne. Napodobňování řeči může být náročnější než spontánní mluvení. Deficit ve vývinu řeči se nemusí projevit u každého člověka s dyspraxií.
2. Senzorická integrativní dysfunkce. Člověk má problémy při organizování informací, které získáváme jednotlivými smysly. Špatná senzorická integrace může přinést zvýšenou citlivost na hluk nebo nedokážeme vykonat pohyb, který současně nesledujeme očima.
3. Ideační a ideomotorická dyspraxie. V první řadě máme problémy při plánování jednotlivých sekvencí pohybu. Při ideomotorické sice víme, co chceme udělat, ale nedokážeme naplánovanou akci vykonat.

Dyspraxie v dětství

Nešikovnost bývá příčinou horších známek z tělesné výchovy, výtvarné výchovy či technických prací. Nemotorné a nekoordinované pohyby znamenají nepořádek v pomůckách, ve školní lavici, i doma. Pomalejší pracovní tempo se odráží ve všech vyučovacích předmětech.

Problémy se objevují hned krátce po narození, nebo při kojení (sání a polykání). Dítě se později trápí s opožděným pohybovým vývojem, i vývinem řeči. Neobratnost ho limituje i u výběru zájmových kroužků, a tím i kamarádských vztahů.

Výsledkem bývá upřednostňování společnosti dospělých, ale v horším případě izolovanost. Konflikty se spolužáky mohou vznikat i kvůli slabé koordinaci pohybů – dítě nedokáže odhadnout vzdálenost, naráží do ostatních, zakopává o nohy spolužáků.

Těžkosti při samoobslužných činnostech mohou být zase zdrojem sporů mezi dítětem a rodiči, kteří nechápou, proč je stále rozlitý čaj, proč se dítě nedokáže samo obléct, neuklízí si hračky. Rodiče proto stále zkouší nové sporty, ale výsledky se (pochopitelně) nedostavují.

Rodiče nechápou, jak je možné, že se jejich dítě nenaučí jezdit na kole, koloběžce, bruslích, lyžích. Při jízdě se dítě nedívá před sebe, ale na nohy, či na řídítka. Rodiče se strachem očekávají pád a úraz, ale zároveň se naštvou.

Někdy si rodiče opožděného vývoje ani nevšimnou, jindy zase předpokládají, že dítě všechno časem dožene. Dítě si však uvědomuje svoje opoždění, nevěří si. Tato nedůvěra se později promítne do ještě horších výsledků a výkonů.

Dalším negativním důsledkem je zvýšený sklon k obezitě. Děti, které se nerady pohybují, dříve přiberou na váze. Nastává začarovaný kruh – nadváha překáží při pohybu, a tak je pro dítě dalším důvodem, aby se vyhýbalo jakýmkoliv aktivitám.

Dyspraxie v dospělosti

Celková pohybová neobratnost ztrpčuje člověku život i v dospělosti. Těžkosti při vykonávání rutinních úkolů, jako je hygiena, oblékání, vaření, se v mnohém shodují s tím, co musí překonat dítě. Ani řízení není jednoduché, a to z mnohých důvodů:

• oslabení koncentrace a pozornosti,
• nepřesný odhad vzdálenosti,
• pomalejší reakce,
• nepřesné řazení rychlosti nebo „trhavé“ brzdění,
• neschopnost vykonávat souběžně více činností.

Sekundární problémy se zase projeví v běžném chování vzhledem k tomu, že kvalita emocí a reakcí je nízká, ovšem roste impulzivnost. Člověk se nedokáže přizpůsobit týmové práci, nedokáže se adaptovat na novou nebo neobvyklou situaci, nerozumí řeči ostatních, také on sám se vyjadřuje nejasně.

Důsledkem překonávání každodenních překážek mohou být úzkosti, deprese, astma, epilepsie, špatné zažívání. Neobratnost se podílí i na vzniku degenerativních a ortopedických poruch, a to kvůli chronickému přetěžování určitých částí těla.

Každodenní život s dyspraxií – rady a doporučení

Člověk s dyspraxií by měl znát metody a techniky, které mu ulehčí práci a všechny denní činnosti. Například může používat elektrický zubní kartáček, elektrický holící strojek, nosit jednoduchý a nenáročný účes, či oblečení, které se nepokrčí a nemusí se žehlit. Ženy by neměly nosit boty na vysokém podpatku, aby jednodušeji udržovaly rovnováhu.

Při psaní rukou se osvědčilo gumovací pero. Nákupy se dají dělat i přes internet – takto se vyhneme mnohým problémům a nedorozuměním. Pokud musíme řídit auto, měli bychom si vybrat nějaké s automatickou převodovkou. Jednoduše řečeno v dnešní době existuje mnoho pomůcek, které nám zjednodušují život.

Najděte si vhodné pohybové aktivity. Doporučuje se plavání, pilates či jóga.

Komunikace s druhými lidmi – rady a doporučení

Lidé s dyspraxií mívají problémy i v komunikaci. Často jsou okolím vnímaní jako agresivní nebo nespolupracující. Je to kvůli tomu, že nevnímají přesně řeč druhých, nevysvětlují si správně neverbální komunikaci, neuvědomují si ani důsledky vlastního projevu. I proto by měli využívat následná doporučení:

1. Nejprve přemýšlejte, až potom mluvte.
2. Poslouchejte pozorně, co vám chce druhý člověk sdělit. Neskákejte do řeči.
3. Neměňte příliš často téma rozhovoru.
4. Udržujte oční kontakt s člověkem, se kterým komunikujete.
5. Při rozhovoru seďte v klidu, nezakrývejte si tvář, nesledujte očima okolí.
6. Dávejte druhému najevo, že vás zajímá to, o čem mluví – např. úsměvem, pokýváním hlavy, apod.
7. Nacvičujte si správnou komunikaci – budete mezi lidmi jistější, získáte sebedůvěru.

 

Zdroje:

1. Kirbyová, A. Nešikovné dítě. Praha. 2000
2. Pokorná, V. Teorie a náprava vývojových poruch učení a chování. Praha. 2010
3. Zelinková, O. Dyspraxie: Vývojová porucha pohybové koordinace. Praha. 2017
4. Zelinková, O. Poruchy učení. Praha. 2003
5. https://www.healthline.com/health/dyspraxia

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář

Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.