Blog(Zdroj foto: Stock.adobe.com)
Mezi těmito dvěma přístupy je totiž zásadní rozdíl. Dokud první ničí životy, druhý je zlepšuje.
Dokážete ten rozdíl rozeznat?
Co je lítost, a co je soucit?
Jak vypadá lítost
Lítost je podle mě tou nejhorší věcí, jakou může člověk s postižením zažít, a to z mnohých důvodů. Především – je extrémně ponižující. Lidé nad námi při prvním pohledu lámou rukama, pláčou a naříkají:
„Chudáček! Je hrozné, že nemůže chodit!“
„Ach, ta/ten určitě žije v neustálých bolestech.“
„Její/Jeho život musí být peklo na zemi.“
„Určitě nemůže být šťastná/ý. Taková tragédie!“
Tímto lamentováním znehodnocují celou naší existenci, protože předpokládají, že cítíme pouze jedinou emoci – utrpení. Žádná radost, úspěch, zábava, přátelství, láska nebo dokonce štěstí.
O tom, že tyto pozitivní emoce ve skutečnosti běžně cítíme, nechtějí ani slyšet. Namísto toho se na nás šíleně usmějí a poví:
„Ale jistěže. Musíš si takové věci říkat, abys to všechno vydržel/a.“
Pro ty, kteří nás litují tedy nejsme plnohodnotnými lidskými bytostmi, a to pouze proto, že vypadáme, hýbeme se nebo žijeme jinak než zdraví lidé.
I vás někdo podceňuje? Například vrcholoví sportovci?
Pokud vám nedochází, proč je to nesprávné, představte si olympijského sportovce. Ten by vám, tedy běžným zdravým lidem, při každém setkání vážně říkal:
„Vy jste hrozní chudáčci, že nedokážete tak rychle běhat a skákat vysoko, jako já! No, co to jenom máte za život?!“ Nezdálo by se vám to ponižující?
Toto je velmi podobná situace. Vy máte jiné limity, než vrcholoví sportovci, a lidé s postižením mají jiné limity na rozdíl od vás. Ale to je všechno, co se týká rozdílů mezi námi.
Pokud jste se dokázali vcítit do této situace, máte s námi soucit. Ze soucitu vzniká pochopení, z lítosti ponížení.
Bojujeme s vaší lítostí, ne s naší diagnózou
Z lítosti vyplývá také množství dalších, vážnějších druhů ponižování. Někteří zdraví lidé se totiž z vlastní iniciativy rozhodnou, že nám zlepší ten náš „katastrofální život“, aby se sami stali hrdiny. A tak se k nám začnou chovat, jako bychom nebyli schopní žádné samostatné činnosti nebo myšlenky.
Ale nejprve – nejprve z nás udělají bojovníky. Začnou nám říkat, jací jsme neuvěřitelně silní, a jak všechno, co se nám postaví do cesty, nepochybně překonáme. Myslí si, že nám tím dodají sebevědomí, které, podle nich, máme hluboko pod bodem mrazu. Však jak by to mohlo být jinak? Nejsme přece schopní ničeho jiného, kromě snahy o přežití.
Samozřejmě, že je to celkem jinak. I my máme pestrou zásobu schopností a důležitých cílů. Stejně tak je nesmyslem pojem „bojovník“ – však jak my bojujeme?
Víte, co je moje největší fyzická námaha? Snažím se o to, aby mi nevytékaly sliny z úst. To vám je napínavý boj!
Lítost a lži, nejsou hrdinstvím
Zvláštní na tom je, že přestože jsme podle těchto lidí takoví nezlomní, zároveň se k nám chovají, jako bychom byli z porcelánu. Udělají všechno, aby nám ani náhodou nemohli ublížit, jinak bychom se určitě zhroutili.
To z jejich pohledu znamená, že s námi komunikují jako s dětmi nebo jako s někým, kdo nevnímá realitu kolem sebe, a tak ho může kdokoliv obelhat. Například mě, i všechno kolem mě, oslovují zdrobnělinami:
„Péťo, Petruško, teď si sice na vozíčku, ale jednou ti nožičky začnou fungovat.“
Podobně vám vychválí jakýkoliv výtvor nebo názor (až do nebes), i když je to úplný odpad. Už si máme chystat poličku na Nobelové ceny v každé kategorii.
Zkrátka se nám pokoušejí namluvit, že jsme ti nejmoudřejší, nejtalentovanější a nejkrásnější lidé na planetě. Protože, podle jejich mylné logiky, se v našem strachuplném životě musíme držet jedině falešné naděje.
Přátelství s námi není dobrý skutek. Ani když jsme osamělí
A během tohoto všeho se tito lidé tváří, že jsou našimi skutečnými přáteli. Však kdo by dobrovolně trávil čas s člověkem s postižením? Hnus, nikdo, obětují se tedy sami.
Jenže, když už není o čem lhát, když přijde na řadu běžná mezilidská konverzace, dojdou jim slova. Oni si nemyslí, že máme co říct k jakémukoliv tématu.
Namísto toho se jednou za den nebo dva zeptají: „Jak se máš? Co si dnes dělal/a?“ Jakoby plnili nějakou kvótu.
Ale sami na tyto otázky neodpoví
Bojí se totiž, že kdyby řekli, že se mají dobře, ublížili by nám, protože my se nikdy nemáme dobře (tedy podle nich). A ještě kdyby řekli, že byli na procházce s partnerem! Člověku, který se nemůže procházet a už vůbec nemůže být milován! Tím by ho určitě zničili.
Samozřejmě je náš osud jedině v jejich rukách, ne v našich vlastních. Toto litování je urážlivé, protože předpokládá, že nedokážeme rozeznat očividní lži a nedokážeme navázat normální přátelství.
Jak lítost ničí životy
Lítost má však také dlouhodobé dopady. Vzhledem k tomu, že se k nám zdraví lidé mnohem častěji chovají jako k chudáčkům, než jako k rovnocenným, mnozí z nás jako důsledek toho rezignují na hledání důstojnosti.
Nabudeme pocitu, že ať děláme cokoliv, nedosáhneme pravého úspěchu nebo upřímného vztahu. A tak se postupem času začneme bát každého, kdo se k nám opravdu začne chovat jako k rovnocennému. Dosavadní drtivá převaha lítosti nás totiž „přesvědčila“, že to nemůže být upřímné.
(Lítost takto běžně ničí životy).
Jaký je rozdíl mezi lítostí a soucitem?
Možná si říkáte, že ti lidé, kteří jednají na základě lítosti, přece jen mají dobré úmysly. Ne – tady si pletete lítost se soucitem. Soucit je něco úplně jiného.
Při soucitu je potřebné, abyste nás vnímali jako komplexní bytosti, stejně jako vnímáte zdravé lidi. Soucit totiž znamená pochopení. A to je zároveň důvod, proč se se soucitem setkáváme tak zřídka.
Nechceme od vás, abyste ignorovali všechno negativní kolem nás. Nechceme ani, abyste ignorovali kteroukoliv součást našich životů. Když si myslíte, že je pro nás něco náročné, zeptejte se, zda to tak doopravdy je. Dále se řiďte našimi odpověďmi.
Chcete mít s námi soucit? Stačí, když nás přestanete litovat
Soucit znamená – podat pomocnou ruku. Protože ano – někdy nás trápí špatný fyzický stav. A někdy také ten psychický. A někdy oba dva najednou. Někdy nás trápí i něco, co jde úplně mimo nás. A někdy nás netrápí vůbec nic.
V každém případě, sami vždy víme nejlépe, co v dané chvíli potřebujeme. Potřebujeme soucit. Pokud se tedy můžete jakkoliv ovlivnit to, aby bylo méně diskriminace a bariér mezi námi, udělejte to. Bude to projev soucitu, ne lítosti.
Článek „Litujete lidi s postižením? Nebo s nimi soucítíte? Proč potřebují soucit?“ vznikl ve spolupráci s blogerkou webu ŽivotPlnýSmagie.